Značkujeme! No a?

Vy lidi jste nepochopitelní. Máte všude ve svých domácnostech značky v lahvičkách, některé si decentně rozprašujete nad sebou a do vlasů nebo do podpaží, zatímco jinými hojně zaléváte vany a umyvadla a někdy i naše bydlení (!!!) a další ještě máte na oblečení. A pak se divíte, že my taky značkujeme...

My potkani nejsme zrovna bystrozrací. Na dálku vidíme rozmazaně a na blízko si pro jistotu vypomáháme hmatovými vousky. Svět, který vidíme, pro nás není tak barvitý jako pro vás. My máme svět vůní. A jak je ten svět bohatý! Jinak voní miminko, jinak alfa samec, jinak samice v říji. A co teprve lidské příbytky!

Kdykoliv mám možnost jít na průzkum, nacházím na každém kroku jinou vůni. Jsou to takové pro vás lidi neviditelné poklady. Kontroluji značku, kterou jsem nechala před týdnem pod komodou. Mezitím ji přeznačkovala sousedka Varvi, která se nám občas chodí nafukovat a ježit pod okna. Vzkaz, který mi zanechala, má naprosto jednoznačný význam: "Kliď se odtud! Tady je to moje moje moje a ještě jednou moje!"

A ještě ke všemu mi vyjedla moji skrýš!

Nic se ale nevyrovná lákavým vůním zpod dřezu! Nachází se tam několik beden s poklady, kterým naše člověk říká "tříděný odpad". Občas se obsah některé bedny ocitne v igelitovém pytli u vchodových dveří, ale můj vytříbený čich a moje ostré zoubky nějaká vrstva igelitu nezastaví. Naše sousedka Lisbet si v jedné bedně s pokladem často staví hnízdo. My ostatní si myslíme, že poklady je lepší střežit a natahat je za linku do lepší skrýše. Jenže člověk neumí docenit skutečnou krásu a hodnotu, a tak nám průběžně náš zlatý důl vyklízí.

Vy lidé možná ani nevíte, kolik vůní nosíte na sobě a co o vás vypovídají. Když vidím u dvířek našeho příbytku lidskou ruku, očichám ji a poznám, že během posledních hodit držela v ruce housku se šunkou, krátce předtím se myla tekuvým mýdlem, jaké používala moje přechodná panička, držela se tyče v plechové krabici na kolečkách a v jednom záhybu kůže objevím téměř neviditelné zrníčko instantní kávy. A to jsem ještě na toho člověka ani nenastoupila! Pak vybíhám po ruce na rameno. Vlasy voní zajímavě, podle toho, čím a před kolika dny si je člověk myl. Mně ale zajímají ty lidské vůně, které ucítím v nezkreslené podobě bez rušivých vlivů, když člověku strčím čenich do ucha a pak do nosu a těm, kteří mi to dovolí, i do úst (na počkání zjistím, co jste jedli!).

Záhadou mi je, jaktože některé lidské návštěvy voní, jako kdyby měly plné kapsy potkaních samců. Už spoustu jsem jich prohledala a pořád nevím, kde ty samce schovávají.

Lidi mám ráda a líbí se mi. A proto si je značkuji.

My potkani máme k objektům v našem okolí materialisticky přímočarý vztah. Dá se to sníst? Pokud ano, pak to sníme anebo označkujeme pro mláďata, aby věděla, že to můžou sníst a nemusí se ničeho obávat. Dá se s tím dělat sex? Pokud ano, pak... Ne tak docela. My samice nemáme chuť každý den, takže objekt většinou jen označkujeme pro brzké použití při příští říji. (A pokud se poblíž žádný samec nenachází, aspoň v předzvěsti blíží se říje všude necháváme značky, aby nás kolemjdoucí náhodou nepřečichli.)

Některé věci se ještě dají rozkousat nebo použít na svatbu hnízda, ale mně to moc nezajímá. Ničení mě nebaví (na to je odbornice Olga) a spávám v hamace (Olga je také odbornicí na odkousávání hamak). A když se mi něco líbí, přece to nebudu ničit. Raději si to označkuji, aby každý vědět, že je to moje. Aspoň než se někdo pokusí moje vlastnické právo zpochybnit přeznačkováním.

Značkování zdar!

Sayen Terhi

Autorka je značkující potkan.