Příběh druhý :: Gareth

Počátky života tohoto potkana nebyly růžové. Co se týče původu, absolutně netuším, odkud se dostal k první majitelce, ale pravděpodobně ze zverimexu. U první majitelky bydlel v kleci, která by byla malá i pro křečka, v místnosti, kam nikdo moc nechodil, prý aby měl klid. To znamená téměř žádný kontakt, ať už vizuální, poslechový nebo fyzický. Tím pádem se z potkana stál agresivní asociál, nezvyklý na lidskou ruku a začal kousat do krve původní majitelku. Ta to zřejmě psychicky nevydržela, možná jí začalo hryzat svědomí, nicméně, podala inzerát, že potkana daruje.

Nevím, jestli měl v té době jméno, nebo mu ho dala až druhá majitelka, ale když jsem se o něm dočetla na jednom potkanářském foru, jmenoval se Lupísek. Slečna, která si ho vzala, v té době už měla svoji samičí smečku. Lupísek v té době měl světlé chvilky, kdy se nechal pomazlit a podrbat, ale z ničeho nic útočil, bez varování, zákeřně a do krve. Slečna byla zoufalá, sháněla mu od začátku nový domov, protože si Lupíska k sobě vzala jen dočasně.

Ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat forum, ho v zoufalství vypustila na půdu. Neměl tam kde utéct, půda byla bezpečná. Slečna za ním chodila a povídala si s ním, nebo mu četla knihu, nosila mu tam jídlo a vodu. V té době jsem se jí ozvala, ať potkana odchytí, že jí s tím ráda nějak pomůžu a vezmu si ho k sobě. Chvilku trvalo, než jsme se domluvily, ale o pár dní později jsem si pro potkana jela. Ten už byl odchycen a bydlel zase v kleci.

 

 

Když jsem si pro něj šla, nechaly jsme ho proběhnout a nastoupit do přepravky. To bylo naposledy, kdy byl v přepravce, sám do ní nenastoupí a já ho nikam nenosím. Když jsem si ho podrbala, okamžitě se naježil a div nezačal funět. Doma dostal svoji klec umístěnou na stole, aby měl rozhled, a nechala jsem mu pár dní na aklimatizaci. Také dostal nové jméno – Gareth. Protože jsem nechtěla, aby byl nervózní z pachu jiných samců (v té době jsem měla už svých 7 potkanů), na procházky chodil ve vedlejším pokoji. Ovšem, pokud se to, že se okamžitě někde schoval, dá považovat za procházku.

Po nějaké době jsem ho začala pouštět na posteli, stejně jako ostatní potkany. Na rozdíl od jiných se na posteli ani jednou nenaježil, jen zvědavě pobíhal, takže procházky začaly být procházkami. Ohromný úspěch pro mě byl, když si vzal něco k papání a šel si to sníst pod peřinu, místo do klece. Ze začátku nevylezl ani z klece, vždycky jsem mu musela sundat klec a sebrat domeček, aby se odvážil vylézt a i na posteli se hned běžel někam schovat.

Postupně jsem mu schovky začala brát a nechala mu jen tu peřinu, už pod ni skoro neleze. Naopak se mu ohromně líbí za notebookem a vyhřívá se na zdroji. Občas přijde, nechá se pohladit a uteče, ale oproti prvnímu půlroku, kdy bylo nemyslitelné, aby se k němu člověk přiblížil na 20 cm, je to ohromný úspěch. Uvažovala jsem i o kastraci, ale zavrhla jsem ji, protože z pozorování jeho chování vyplynulo, že neútočí z agrese, ale ze strachu. Tím pádem by kastrace byla bezpředmětná.

Situace v dnešní době je taková, že při krmení ho zaměstnám nějakým pamlskem a pak mu v klidu nasypu jídlo do misky. Pamlsky si od začátku bere z ruky, bere si je pomalu, ani malinkatý dropsík si nikdy nespletl s mým prstem. Bohužel stále není možné pohladit si ho v kleci, musím si dávat pozor i v okolí klece. Nevím, jestli se cítí ohrožený, když okolo klece něco je, ale jakmile by někdo položil ruku na mříže, může si být jistý, že poteče krev. Nicméně to není nic, co by mi nějak vadilo, prostě si dám pozor. Už jen to, že přijde, vyleze si ke mně na klín a nechá se pohladit je pro mě dostatečná odměna. Nepotřebuju se s ním mazlit, na to mám jiné, chci jen, aby se u mě cítil bezpečně, a to se mi myslím podařilo.

Věrka "womi" Kabrdová

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode